Čau-čau je oddaný rodině, pána si ale vybere sám
K cizím lidem se čau-čau chová velmi rezervovaně až nepřátelsky, nesnáší jejich doteky. Nekouše ale bez důvodu. Na ostatní zvířata včetně psů si musí zvykat od mládí. Čau-čau nemá rád obvyklé metody výcviku, nesnáší tresty a nikdy vás nebude poslouchat na slovo.
Toto plemeno je vhodné spíše na zahradu. Může být venku celý rok. Není to však v žádném případě pes, kterého by bylo vhodné uvázat u boudy jako hlídače. Čau-čau potřebuje velmi častý kontakt s majitelem i dostatek pohybu. Souvisí to s tím, že toto plemeno má silný lovecký pud.
Čau-čau je každopádně krásný, mohutný pes, který zaujme především svou srstí, jež mu kolem krku vytváří jakousi lví hřívu. Působí důstojně a vznešeně. Jeho váha se pohybuje kolem 20 až 30 kilogramů. Dožívá se v průměru 11 až 12 let.
Čau-čau je poměrně náročný na péči vzhledem ke své srsti, která se musí pravidelně kartáčovat. Kvůli její délce a hustotě nesnáší dobře vyšší teploty. V letních měsících je proto nutné dbát na dostatek vody a nenechávat jej dlouho na slunci. Pokud byste si ale raději pořídili jiného psa, můžete se inspirovat třeba v tomto našem článku.
Nálezy starých hliněných figurek svědčí o tom, že historie čau-čau sahá až do doby před naším letopočtem. Není však zcela jasné, odkud plemeno pochází. Hovoří se o Číně či Mongolsku. Byl chován na dvoře čínského císaře, aby hlídal palác a pomáhal při lovu. Mniši v klášterech ho také využívali na hlídání lam.
Sloužil i jako tažný pes a Číňané čau-čau také bohužel jedli. Jeho maso bylo považováno za lahůdku a kožešina byla používána na oděvy. Do Evropy byl čau-čau přivezen v 18. století. Dnes je hojně rozšířen především na britských ostrovech a také v USA.