Štír je fascinující tvor, který přežije i v nejtvrdších podmínkách
Štíři odolávají radioaktivnímu záření a mnohdy jim neublíží ani mráz. Sice zmrznou a zdánlivě uhynou, ale jakmile se teplota vrátí k normálu, znovu se proberou k životu. Patří mezi nejstarší pavoukovce, jsou úzce příbuzní pavoukům, roztočům a klíšťatům. O jiných méně obvyklých domácích mazlíčcích jsme psali zde.
Pro štíry jsou typická velká, klepetovitá makadla a "ocas" s jedovým ostnem. Jedná se o velmi odolné, přizpůsobivé členovce, kteří se na Zemi vyskytovali již před stovkami milionů let a v téměř nezměněné podobě zde žijí dosud.
Skutečný věk štíra lze odhadovat stěží
Vyskytují se téměř na celém světě. Průměrně se štíři dožívají tří až osmi let, některé druhy však až 25 let a v přírodě to může být i více. Skutečný věk štírů lze odhadnout jen velmi těžko. V dospělosti dorůstají délky 1,5 až 21 centimetrů.
Štíři jsou obvykle noční tvorové, přes den se ukrývají a loví až v noci v bezpečí tmy. Jsou čistě masožraví. Svou kořist loví tak, že ji buď paralyzují jedem, nebo ji zabijí stiskem klepet.
Jed některých štírů usmrtí i člověka
Přestože existuje okolo dvou tisíc druhů štírů, jen 30 nebo 40 z nich má dostatečně silný jed na to, aby zabil člověka. V naprosté většině případů je jed štíra dostatečný na to, aby zabil či paralyzoval jeho kořist, ale pro zdravého člověka je takové bodnutí většinou neškodné, srovnatelné s bodnutím včely.
Zvýšená opatrnost je však nezbytná u dětí, starších či nemocných osob. To, zda je štír jedovatý, nebo nikoliv, poznáme podle velikosti a tvaru jeho klepet. Velká, robustní klepeta jsou známkou toho, že štír není jedovatý a loví právě stiskem klepet, naopak drobná a úzká klepeta mají většinou štíři, kteří loví s použitím jedu. Obecně jsou štíři plaší, a pokud mají možnost, spíše než útok volí útěk.
Potravou štírů je hlavně hmyz
V přírodě se štíři živí obvykle hmyzem, například brouky, cvrčky, šváby, larvami, pavouky a dokonce i menšími štíry. V případě nedostatku potravy jsou štíři schopni zpomalit svůj metabolismus, díky čemuž přežijí bez potravy velmi dlouho.
V zajetí je chovatelé krmí většinou cvrčky a šváby. Větší druhy štírů sežerou i myší holata. Po usmrcení kořisti si štír potravu přidržuje klepety a odděluje malé kousky, z nichž vymačkává tělesné tekutiny. Nestravitelné zbytky je nutné z terária odstranit, jinak mohou být zdrojem plísní.
Štírovi vyhovuje skleněné terárium
Pro chov štírů v domácích podmínkách je nejvhodnější skleněné terárium. Minimální velikost terária pro menší druhy štírů je zhruba 15 x 20 centimetrů. Co se týče výšky terária, dobrým vodítkem je celková délka štíra.
Štír je totiž schopen se po stěně vyšplhat velmi vysoko a koncem zadečku se přitom opírá o podklad. Do terária by měl být přístup zepředu pomocí dvířek na pant, nebo zasunovacích a terárium musí být odvětrávané.
Terárium pro štíra by mělo být natolik přehledné, aby chovatel vždy věděl, kde se štír nachází. Je to důležité nejen kvůli bezpečnosti, ale i kvůli kontrole potravy, kterou je nutné doplňovat, případně její dodávku omezit, pokud se bude štír svlékat.
Podklad závisí na tom, pro jaký druh štíra terárium zařizujeme - buď je to rašelina, nebo písek, případně kombinace obojího. Každý druh štíra vyžaduje i jinou vlhkost a typ úkrytů.
