Symbol štěstí a hojnosti nesmí o Vánocích chybět v žádném domě
Ostatní
05. prosince 2014 06:49
/
redakce
📷
1 fotografie v galerii
Jmelí může být i součástí dekorativní sváteční vazby. Už jste si vybrali to letošní? / rajkvetin.cz
Je opředeno řadou různých pověr. Někdo věří, že by ho měl dostat darem, jiní ho zase nechávají na místě po celý rok až do dalšího Štědrého dne, protože jen tak jim přinese štěstí a blahobyt. Zavěšuje se nad vchodové dveře, na lutr uprostřed místnosti i nad štědrovečerní stůl. Jmelí zkrátka nesmí o vánočních svátcích v žádném domově chybět.
Bílé bobule dozrávají právě v prosinci, proto jmelí připadalo našim předkům magické a přisoudili mu kouzelné účinky. Zavěšovali je do domů jako ochranu před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy. Také se tradovalo, že splní jedno přání každému, kdo je zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku.
Do Čech se dostal zvyk zavěšovat do domu jmelí z Anglie. Keltové věřili, že přináší do domu štěstí, odvahu, lásku a plodnost, a proto dodržovali zvyk líbání. Muž směl políbit na Štědrý den pod zavěšeným jmelím kteroukoli ženu. Po každém polibku utrhli společně jednu bobulku, až na tu poslední. S tou se pak nechávalo jmelí viset až do příštích Vánoc.
Podle jedné legendy bylo jmelí kdysi stromem, z nějž Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech pak strom porazili Římané a z jeho kmene vyrobili kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom se hanbou zmenšil v malé keříky, které jsou nuceny žít z jiných stromů. Zahrnuje však dobrem všechny, kdož pod ním projdou. Svým parazitujícím životem symbolizuje život věřících, kteří jsou zčásti živi z Kristova těla.
Stálezelený poloparazitický keř roste na jehličnatých a listnatých dřevinách, kam jeho semena zanesou ptáci trusem. Semena zapustí kořínky do kůry stromu a rostlina se živí jeho mízou, z níž čerpá vodu a minerály. Ostatní živiny si vytváří fotosyntézou. Ve střední Evropě se objevuje především na akátech, lípách, habrech, jasanech, javorech, jeřábech, topolech, vrbách, borovicích a jedlích, ojediněle i na smrcích.
Jmelí můžeme najít i na jabloních, vzácněji dokonce na ořešácích a meruňkách. Ve světě existuje asi stovka botanických druhů, z nichž u nás roste pouze jmelí bílé. Kvete v březnu a v dubnu a je téměř nezničitelné. Usychá až se svým hostitelem, a tudíž například na cedrech dosahuje stáří i čtyř set let.
Bílé bobule dozrávají právě v prosinci, proto jmelí připadalo našim předkům magické a přisoudili mu kouzelné účinky. Zavěšovali je do domů jako ochranu před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy. Také se tradovalo, že splní jedno přání každému, kdo je zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku.
Do Čech se dostal zvyk zavěšovat do domu jmelí z Anglie. Keltové věřili, že přináší do domu štěstí, odvahu, lásku a plodnost, a proto dodržovali zvyk líbání. Muž směl políbit na Štědrý den pod zavěšeným jmelím kteroukoli ženu. Po každém polibku utrhli společně jednu bobulku, až na tu poslední. S tou se pak nechávalo jmelí viset až do příštích Vánoc.
Podle jedné legendy bylo jmelí kdysi stromem, z nějž Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech pak strom porazili Římané a z jeho kmene vyrobili kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom se hanbou zmenšil v malé keříky, které jsou nuceny žít z jiných stromů. Zahrnuje však dobrem všechny, kdož pod ním projdou. Svým parazitujícím životem symbolizuje život věřících, kteří jsou zčásti živi z Kristova těla.
Stálezelený poloparazitický keř roste na jehličnatých a listnatých dřevinách, kam jeho semena zanesou ptáci trusem. Semena zapustí kořínky do kůry stromu a rostlina se živí jeho mízou, z níž čerpá vodu a minerály. Ostatní živiny si vytváří fotosyntézou. Ve střední Evropě se objevuje především na akátech, lípách, habrech, jasanech, javorech, jeřábech, topolech, vrbách, borovicích a jedlích, ojediněle i na smrcích.
Jmelí můžeme najít i na jabloních, vzácněji dokonce na ořešácích a meruňkách. Ve světě existuje asi stovka botanických druhů, z nichž u nás roste pouze jmelí bílé. Kvete v březnu a v dubnu a je téměř nezničitelné. Usychá až se svým hostitelem, a tudíž například na cedrech dosahuje stáří i čtyř set let.
Kam dál?